Nechceme být senzací


My jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali. Sexuální deviace, úchylky, zvrácené praktiky, perverzní chování… Cítíte z toho tu negativní energii? Mě to až děsí.

Vanilková společnost nám nerozumí, nechápe to, bojí se nás a přitom většina z nás žijeme běžné životy. Běžně chodíme do práce, běžně vychováváme děti, běžně zajdeme s kamarády na pivo, jezdíme s přáteli na dovolenou a k tomu máme své temné tajemství, o kterém nemůžeme mluvit, protože by nám naši přátelé nerozuměli. A kdykoliv se někdo pokusí o tom informovat veřejnost, je to honba za senzací. Kdyby jim někdo vyprávěl o spřízněnosti duší, o respektu jeden k druhému, o tom poutu, které pomalu a plíživě vzniká mezi dominantním a submisivním, bude to bez milosti vystřiženo, protože je to málo zvrhlé, zvrácené, perverzní.

Lidi milují senzace. A BDSM jim tu senzaci může dopřát. Proto jsou BDSM romány tak v kurzu. Proto se natáčejí rádoby dokumenty o naší komunitě, kde vystoupí vždycky ti samí lidé. Ti, jenž pracují v sex-businessu, protože se nebojí jít s obličejem ven a některým zájem médií dělá vyloženě dobře. Cítí se za celebrity a do jisté míry celebrity jsou. Prezentují ale celou komunitu. Každého jednoho z nás. Viděla jsem reportáž pro Střepiny z roku 2014, i tu pro seznam z letošního roku. Slyšela jsem Drexův vstup v rádiu. A bylo mi z toho úzko. Jsem sadistická, jsem dominantní, ale jsem i empatická, citlivá a vnímavá. Nejsem ta, před kterou mě doma varovali, ani v nadsázce ne. Nejsem šílený sexuální maniak, který musí nutně subit každého chlapa, co potká. Neseřežu každého na ulici. Respektuji své okolí. Jen mě nenaplňuje běžné milování, protože je to stále dokola to samé. Zepředu, zezadu, pak vyvrcholit a jít se osprchovat. Zbytek večera strávíte sledováním porna nebo erotického filmu, chybí už jen popcorn a Cola. Kdežto BDSM přináší tolik variací, jak si vzájemně dopřát uspokojení a užít si jeden druhého.

Napadlo vás někdy, proč je to vlastně tak návykové? Proč většinu z nás přestane bavit běžný sex? Je to totiž nabité emocemi. Odevzdanost, důvěra, podřízebost na straně jedné a zodpovědnost, respekt a důslednost na straně druhé. Proto se nám už nechce z toho ven, protože je to mnohem hlubší, mnohem intenzivnější, mnohem více intimní. Vadí mi, že si z mé intimity dělají média srandu. Vadí mi, že mě nazývají deviantem, vadí mi, že když to někdo dokouká do konce, má pocit, že všichni musíme být šílení a přitom, napadlo by někoho z nich tvrdit, že jediná forma sexu je ta z porna, nebo posuzovat lidi okolo vás podle pornohvězd? Vždyť je to přece úplný nesmysl. Proč bych se měla nálepkovat jako deviant, když to tak vnitřně necítím. Proč bych se měla nechat soudit nějakou stupidní reportérkou, která prohlásí, že už nevíme coby jsme v tý posteli chtěli dělat? Proč bych se měla nechat urážet rádoby reportáží nějakého přitroublého klučíka a mě to, jakožto BDSM pozitivní, opravdu uráží. Nejsem tu pro legraci a ani moji kluci ne. Jsou to muži hodní respektu a vážnosti okolí. Jaký máte na celou tuto problematiku názor vy?